destruction
21. ledna 2012 v 19:51
Víš co?? Nechci být slabá, nikdy jsem taková ani nebyla, ale na tohle už prostě nemám sílu!!
Nestojím o takový vztah. Dá se to vůbec za vztah považovat?? Sám sebe se zeptej co o mě vlastně víš..
Po třech letech, které jsme spolu každý den o mě nevíš skoro nic. Kdysi jsi byl možná přeborník, ale lidi se mění. Jejich názory se mění.. Jejich vášně se mění.. Jejich pohled na svět a vkus se mění.
Co víš o mě dnes?? Opravdu by mě to zajímalo.. ale pravděpodobně bych byla velice zklamaná Tvojí odpovědí, což se dá v podstatě předpokládat.
Doufala jsem, že se to změní.. jenže když nechcou změnu oba je nemožné o ni usilovat.. je to hlavně zbytečné!!
Nejradši bych vykřičela do celého světa, že to už nezvládám, ale nikdy nechci před lidmi co mě znají působit nešťastně a nespokojeně, tak se choulím k této možnosti.. psát pod anonymitou články na které nečekám komentáře.. Vypsat se z toho je asi jediné co mi pomáhá.
Mám pak pocit, že jsem se vykřičela do celého světa, ale nikdo to neslyšel a to mi stačí..
Zřejmě si to neuvědomuješ, ale já ano a hodně tím trpím. Veškerá má snaha přichází v niveč a místo úspěchu se dostavuje destrukce.
Nebude to trvat dlouho.. Tohle je začátek konce, tak nějak to vím.. tuším.. cítím.
Potřebuju s někým mluvit. S někým kdo nejsi Ty, protože Ty se mnou mluvit nechceš nikdy. Buď je to kravina, kterou se nechceš zabývat.. nebo jsi příliš unavený.. nebo máš hlavou plnou důležitějších věcí.. nebo Tě to prostě a jednoduše nezajímá. Tohle je celá naše komunikace, tak se nediv až to všechno skončí pod drnem!!
lonely..
20. ledna 2012 v 19:55
Cítím se osaměle. Jako bych byla mezi špatnými lidmi.
Tohle není ten typický puberťácký pocit, že mě nikdo nemá rád.
Jen mám pocit, že jsem celou dobu dělala špatné věci, které nevedly vůbec k ničemu. Jakobych se živila nesprávnou prací, bavila se s nesprávnými lidmi, žila v nesprávném domě s nesprávnou rodinou a milovala nesprávné lidi.
Celou dobu jsem myslela, že dělám všechno správně.. že jsem udělala milion kroků vpřed a vystoupala vysoko. A teď najednou sedím v prázdné místnosti a cítím se jakobych nikdy neměla po boku správné lidi, kteří by naplňovali mé srdce.
Mám dojem, že je prázdné..
Mám dojem, že se všechno rozpadá..
Možná jsem to viděla celou dobu, ale nechtěla jsem si to přiznat..
Chtěla jsem žít tajemstvím a mít vše o čem jsem snila.. Dnes si ale nejsem jistá jestli jsem vyrostla v bytost v jakou jsem růst chtěla. Jakoby moje myšlenky, touhy a přání vedl úplně cizí člověk zaslepený chamtivostí, touhou po penězich a moci.
Teď porpvé pochybuji o dívce v kterou jsem vyrostla. Jsem to já kdo za mě myslí?? Nebo je to někdo koho si lidé kolem mě přetvořili v to co chtěli??
Jsem si vůbec jistá vším co jsem kdy řekla o sobě nebo o lidech kolem mě?? Šlo to z mého jádra nebo z pusy, která se chce jen líbit okolí?? Jsem si vůbec jistá vším co jsem kdy řekla o sobě samotné?? Byla to pravda??
Protože teď si nejsem jistá, že se znám tak dobře. Ztrácím přehled.
Možná jsem jen zmatená.. možná jsem jen osamělá.. možná je to jen nějaké životní období.. možná jen potřebuji zaměstnat mysl, abych si nemohla uvědomit, že jsem tu zase sama. Že se všechno rozpadá a mění. Že se všechno ubírá směrem, kterým jsem nechtěla.. nebo, že všechno zůstalo na mrtvém bodě a já se vlastně nikam nepohla. Možná je tohle všechno pravda a možná není. Možná jsem jen blázen.. možná jsem jen zoufalá a plná beznaděje z které mi nepomůže zábavný film nebo správná hudba.
Možná jen potřebuju někoho kdo mi rozumí, protože to mi nejvíc chybí..